Srpen 2018

Už je po půlnoci a já jsem stále naživu.

Dnes v 1:08 | Me. |  Diary.
Dneska jsem si po dlouhé době udělala krásnej večer s jídlem. Nemyslím tím, že je krásnej kvůli jídlu. Je krásnej, protože já se tak cítím, protože je mi dobře, teda relativně. Trochu vidím výsledky mýho cvičení, takže spokojenost.
Všichni okolo mě prospívají, můj finanční příjem se neustále zvyšuje, jsem v bezpečí. I lidé kolem mě jsou ve finanční jistotě.
Už jsem fakt unavená, chci jít spát.
Korzet se mi rozbil, takže musím objednat nový. Aj... nevadí no.
XOXO

Fuck that day. Fuck that night. Fuck our anniversary. I hate it.

Pondělí v 12:19 | Me. |  Diary.
Včera byl šílený den.
Musím říct, že mě J. takhle moc nenaštval a zároveň nezklamal tak dlouho... možná snad nikdy.
Psal, jak se těší, až přijedu domů, že budeme spolu, kouknem na film. Měli jsme zároveň teda výročí, ale to neslavíme, jen to pomyšlení mi k celkové pohodě nedodalo.
Psala jsem mu, že půjdu ven se psem, umyju se a můžeme se kouknout na film a dát vínko.
Přijela jsem domů, udělala jsem vše, jak jsem mu psala, a chtěla udělat večeři. Opomíjím fakt, že jsem měla před sebou 4. dvanáctku v práci, a on se mi nenabídl s pomocí, nebo tak. Dělal si svoje. Trochu mě to nakrklo, protože po první směně jsem byla vzhůru do půlnoci, abych mu udělala jídlo do jeho práce. Ale dobře. To bych zkousla. Uběhla asi hodina a on furt nepřestal dělat, co dělal. Ani mi neřekl, že se na mě hodlá vysrat. Nic. Prostě beze slova. Tak jsem šla spát. To se ještě nasral, že ho ruším. Fakt mi to bylo líto. Probulela jsem těch několik desítek minut, než jsem usnula.
Pak mě měl probudit o půlnoci, že mělo něco být. Ale to taky neudělal. Probudila jsem se v jednu, zase jsme si vyměnili pár slov, a já si šla lehnout. Bulela jsem asi 3 hodiny.
Je mi na nic.
Ale aspoň nemám chuť jíst.
Uvidím, co dál.
XOXO

Long time no see.

Neděle v 12:38 | Me. |  Diary.
Zdravím krásky,
hodně se toho událo. Myslím, že stejně nikdo na můj blog nechodí už dávno, ale to nevadí, aspoň to tu budu mít já.
Nicméně, stalo se šíleně moc věcí. Koukám, poslední příspěvek v říjnu.

Jde o to, moje kamarádky tenhle blog objevily, takže se nedalo sem chodit. Teď už jsem na tom trochu jinak, takže to obnovuji.

V zimě jsem skoro umřela. Nebudu to zaobalovat, fakt jsem byla skoro tuhá, a taky jsem si to moc přála. Měla jsemsice 52 kg, tzn BMI nějak 16,5, 17, ale srdce mi bušilo, když jsem vstala, takže jsem prakticky jen ležela. Odcházelo mi tělo. Taky jsem kvůli tomu ani nemohla do školy, nedodělala zkoušky, a skončila. Ve třeťáku.

Byla jsem na plastice nosu. Byl to začátek dubna. Jsem teď moc spokojená, nevracela bych to, přestože když jsem se upravila, ten předchozí nosík taky vypadal dobře.

Když jsem byla na Majálesu v květnu cca, potkali jsme se tam s přáteli od J. Ptali se ho, prý "Co jí je? Jí vůbec?". Můj vzhled byl všechno a zároveň nic, jediná uchopitelná věc v mém životě, jediná věc, kterou jsem řídila sama. Zároveň jakési potrestání. Měla jsem to a zároveň neměla pod kontrolou. Hodně jsem se řezala. Mám doteď jizvy na nohách. Občas se za to stydím, je to hodně čerstvá záležitost, koneckonců, necelý měsíc, dva, co jím takhle líp, a pořád to ve mně je. Hodně. Občas mě až překvapuje, jak moc. Ale je to mojí součástí.

Velkým mezníkem bych asi zvolila i potrat. Otěhotněla jsem, přítel mi říkal, jak moc to chce. Jenomže je to taky dítě, takže jakmile jsem mu to řekla, byl v šoku. A najednou si začal uvědomovat ty důležité věci, ty, které jsem myslela, že promyšlené má, o kterých jsem myslela, že ví, nad kterýma uvažoval. Ale ne. Chtěla jsem si to nechat, já jo. Ale kdybych to rvala na silu, nebyli bychom spokojení ani jeden, a dítě pravděpodobně taky ne. Takže jsem šla na potrat.

Teď chodím do práce, trochu nabírám, ale spíš jím prostě zdravěji a obyč porce. Pořád sem tam zvracím, ale málo. Nejím sladké, to si netroufnu, ani jiné nezdravé jídlo. Pořád žeru pudinky. Začala jsem i cvičit.

Pořídila jsem si psa, Huskyho. Je to můj miláček. Bydlíme teď s přítelem u mě na chatě, skvělé i pro nás i pro psisko.

Auto jsem konečně vrátila, cítím se čím dál tím víc svobodněji. Ještě s tou prací, už jen mít své bydlení. A na tom se pracuje.

S J. je to ale dobré. Dlouho jsem mu potrat zazlívala, ale to bylo kvůli mně. Bylo to ve finále mé rozhodnutí. On dělá, co mi na očích vidí. Kupuje mi, co může, dává mi, co může a co potřebuju. Jsem pro něj opravdu láska, to jsem ještě nikdy nezažila. V telefonu mě má jako 'Bohyně', pořád mě ujišťuje, jak jsem dokonalá, nejlepší, nejkrásnější, je to moc příjemný pocit, a zrovna teď to opravdu potřebuji.

No, snad jsem na nic nezapomněla. Mějte se krásně:)...

XOXO