Srpen 2018

Pokud tohle je peklo, není to tak zlý.

17. srpna 2018 v 15:30 | Me. |  Diary.
Dnešej je velmi zvláštní.
Pořád se cítím šíleně uzavřená, ale nyní to přerůstá v něco víc. Neumím to pojmenovat. Neumím to popsat. Je to, jako klid po pěšině, bych tak řekla. Ticho před bouří... snad ale nic nepřijde.
Sem tam pociťuju nějakou emoci. Radost, smutek... strach, nudu. Ale jsem hodně znecitlivělá.

Včera jsem třetí den pila, a dnes to nebude jiné. Zítra oslava.

K J. něco příležitostně cítím. Ale jen záblesk. Jen, jako by mi chyběl, ale ten pocit je utlumený někde hluboko, hluboko pod hladinou oceánu. Jako vrak.

Dneska budu mít konečně telefon.

Mám chuť jet někam daleko. Hodně daleko... předaleko. Jen nevím, proč. Proč? Cítím se dobře. Asi. Tak... cítím se neutrálně. Proč mám tendence zdrhat? Kamkoliv. Možná se jet aspoň projet.

Včera opět b/p. Jako by to předevčírem nestačilo. Ship happens, i tak se miluju.

Musím jet vybrat dárek pro synovce. Kvůli zítřejší oslavě, kde bude i spousta jídla.

Je mi až tak divně, že to trochu bolí. Ale zas je to tak ztlumené, že nevím, co vlastně doopravdy cítím.

J. je po noční, a je mi jasné, že bude šíleně protivnej. Už teď je. Už teď píše divně. Doufám, že to ve mně nevyvolá nějaký pocity, protože by byly negativní.

XOXO

Volněji, že je toho šestnáctého asi...

16. srpna 2018 v 18:11 | Me. |  Diary.
Nevím, kam tohle zařadit upřímně. Dala bych to jak do deníčku, tak do jídelníčku. Nevermind...

Včera večer přijela N. s R. a malým R. Dali jsme několik ciderů. R. přivezl KFC, nejdřív jsem ho nechtěla, tak jsem ho nabídla J., jenže on odmítl. Pěkně mi tím potvrdil rezervaci na cestu do pekla ten den.
Stala se mi taky zvláštní věc. Zase jsem necítila žádné emoce, což trvá teda doteď. Přisuzuju to nedostatku spánku, za dva dny je to osmička cca, normálně spím aspoň 12-14 hodin. Vždycky je tam jakýsi záblesk, jako bych měla něco cítit - radost, nebo spokojenost, cokoliv -, ale ne.

Dneska to v práci docela utíká. Zase dělám fyzicky náročnější práci, mám ze sebe pak o moc lepší pocit.
Nestihla jsem snídat, jedla jsem za pochodu. Přijde mi to nejhorší. Přijde mi to, že jsem vlastně nic nesnědla, ale přitom jsem mělacelá 3 jídla už... katastrofa.
K snídani jsem měla rustikální šnek s olivou, šunku, eidam.
K obědu kuřecí prsa, zas pečivo, cherry rajčata.
Udělala jsem si i kafe, a teď před chvílí měla kus pečiva se šunkou, eidamem a cherry.


Rozbil se mi taky korzet, takže objednávám nový. Shit happens.

A dneska mi došel telefon! Jenomže byl na dobírku a já neměla hotovost. Safra no. Co se dá dělat, je na poště, vezmu si ho zítra. Fuck yeaaa... chtěla jsem černej, matnej, nakonec mám rose gold, protože ten, co jsem chtěla, neměli.

Jsem taky dost na vážkách. Jsem celkově šíleně mimo. Nejsem to ani trochu já, ale je mi to jedno... protože nic necítím. Shit happens. Bože.

Musím se ale přiznat, jak skvělý je to pocit, že je mi opravdu všechno tak krásně jedno. Je mi krásně. Krásně, krásně, krásně... krásně.

Mějte se taky krásně.
XOXO

Už je po půlnoci a já jsem stále naživu.

15. srpna 2018 v 1:08 | Me. |  Diary.
Dneska jsem si po dlouhé době udělala krásnej večer s jídlem. Nemyslím tím, že je krásnej kvůli jídlu. Je krásnej, protože já se tak cítím, protože je mi dobře, teda relativně. Trochu vidím výsledky mýho cvičení, takže spokojenost.
Všichni okolo mě prospívají, můj finanční příjem se neustále zvyšuje, jsem v bezpečí. I lidé kolem mě jsou ve finanční jistotě.
Už jsem fakt unavená, chci jít spát.
Korzet se mi rozbil, takže musím objednat nový. Aj... nevadí no.
XOXO

Fuck that day. Fuck that night. Fuck our anniversary. I hate it.

13. srpna 2018 v 12:19 | Me. |  Diary.
Včera byl šílený den.
Musím říct, že mě J. takhle moc nenaštval a zároveň nezklamal tak dlouho... možná snad nikdy.
Psal, jak se těší, až přijedu domů, že budeme spolu, kouknem na film. Měli jsme zároveň teda výročí, ale to neslavíme, jen to pomyšlení mi k celkové pohodě nedodalo.
Psala jsem mu, že půjdu ven se psem, umyju se a můžeme se kouknout na film a dát vínko.
Přijela jsem domů, udělala jsem vše, jak jsem mu psala, a chtěla udělat večeři. Opomíjím fakt, že jsem měla před sebou 4. dvanáctku v práci, a on se mi nenabídl s pomocí, nebo tak. Dělal si svoje. Trochu mě to nakrklo, protože po první směně jsem byla vzhůru do půlnoci, abych mu udělala jídlo do jeho práce. Ale dobře. To bych zkousla. Uběhla asi hodina a on furt nepřestal dělat, co dělal. Ani mi neřekl, že se na mě hodlá vysrat. Nic. Prostě beze slova. Tak jsem šla spát. To se ještě nasral, že ho ruším. Fakt mi to bylo líto. Probulela jsem těch několik desítek minut, než jsem usnula.
Pak mě měl probudit o půlnoci, že mělo něco být. Ale to taky neudělal. Probudila jsem se v jednu, zase jsme si vyměnili pár slov, a já si šla lehnout. Bulela jsem asi 3 hodiny.
Je mi na nic.
Ale aspoň nemám chuť jíst.
Uvidím, co dál.
XOXO

Long time no see.

12. srpna 2018 v 12:38 | Me. |  Diary.
Zdravím krásky,
hodně se toho událo. Myslím, že stejně nikdo na můj blog nechodí už dávno, ale to nevadí, aspoň to tu budu mít já.
Nicméně, stalo se šíleně moc věcí. Koukám, poslední příspěvek v říjnu.

Jde o to, moje kamarádky tenhle blog objevily, takže se nedalo sem chodit. Teď už jsem na tom trochu jinak, takže to obnovuji.

V zimě jsem skoro umřela. Nebudu to zaobalovat, fakt jsem byla skoro tuhá, a taky jsem si to moc přála. Měla jsemsice 52 kg, tzn BMI nějak 16,5, 17, ale srdce mi bušilo, když jsem vstala, takže jsem prakticky jen ležela. Odcházelo mi tělo. Taky jsem kvůli tomu ani nemohla do školy, nedodělala zkoušky, a skončila. Ve třeťáku.

Byla jsem na plastice nosu. Byl to začátek dubna. Jsem teď moc spokojená, nevracela bych to, přestože když jsem se upravila, ten předchozí nosík taky vypadal dobře.

Když jsem byla na Majálesu v květnu cca, potkali jsme se tam s přáteli od J. Ptali se ho, prý "Co jí je? Jí vůbec?". Můj vzhled byl všechno a zároveň nic, jediná uchopitelná věc v mém životě, jediná věc, kterou jsem řídila sama. Zároveň jakési potrestání. Měla jsem to a zároveň neměla pod kontrolou. Hodně jsem se řezala. Mám doteď jizvy na nohách. Občas se za to stydím, je to hodně čerstvá záležitost, koneckonců, necelý měsíc, dva, co jím takhle líp, a pořád to ve mně je. Hodně. Občas mě až překvapuje, jak moc. Ale je to mojí součástí.

Velkým mezníkem bych asi zvolila i potrat. Otěhotněla jsem, přítel mi říkal, jak moc to chce. Jenomže je to taky dítě, takže jakmile jsem mu to řekla, byl v šoku. A najednou si začal uvědomovat ty důležité věci, ty, které jsem myslela, že promyšlené má, o kterých jsem myslela, že ví, nad kterýma uvažoval. Ale ne. Chtěla jsem si to nechat, já jo. Ale kdybych to rvala na silu, nebyli bychom spokojení ani jeden, a dítě pravděpodobně taky ne. Takže jsem šla na potrat.

Teď chodím do práce, trochu nabírám, ale spíš jím prostě zdravěji a obyč porce. Pořád sem tam zvracím, ale málo. Nejím sladké, to si netroufnu, ani jiné nezdravé jídlo. Pořád žeru pudinky. Začala jsem i cvičit.

Pořídila jsem si psa, Huskyho. Je to můj miláček. Bydlíme teď s přítelem u mě na chatě, skvělé i pro nás i pro psisko.

Auto jsem konečně vrátila, cítím se čím dál tím víc svobodněji. Ještě s tou prací, už jen mít své bydlení. A na tom se pracuje.

S J. je to ale dobré. Dlouho jsem mu potrat zazlívala, ale to bylo kvůli mně. Bylo to ve finále mé rozhodnutí. On dělá, co mi na očích vidí. Kupuje mi, co může, dává mi, co může a co potřebuju. Jsem pro něj opravdu láska, to jsem ještě nikdy nezažila. V telefonu mě má jako 'Bohyně', pořád mě ujišťuje, jak jsem dokonalá, nejlepší, nejkrásnější, je to moc příjemný pocit, a zrovna teď to opravdu potřebuji.

No, snad jsem na nic nezapomněla. Mějte se krásně:)...

XOXO